Obsah stránky

Základní informace

Paměť je schopnost centrální nervové soustavy (CNS – mozek a mícha) uchovávat a používat předchozí zkušenosti a informace. Jde o proces vštěpování, uchovávání a vybavování zkušenosti. Vštěpování vznikne společnou aktivací určitých neuronů. Vzájemným propojením neuronů se zvyšuje pravděpodobnost, že při budoucí aktivaci jednoho z nich se opět aktivují i ty další. Čím více jsou neurony společně aktivovány, tím pevnější vazba mezi nimi vzniká a tím je pro nás snazší si později vybavit dané zkušenosti či informace. Paměť je předpokladem možnosti učení. Proto ale také platí, že co nepoužíváme, o to přicházíme.

Fáze paměťového procesu

Mozek shromažďuje, zpracovává a uchovává informace – podněty zvnějšku i zevnitř. K těmto podnětům patří všechny vjemy, které nás obklopují. Ty jsou v mozku kódované jako elektrochemický signál.

1. Vstup, vštěpování

Informace do paměti ukládáme v přítomném okamžiku. To se děje v různé formě, například podle smyslových orgánů, tedy v podobě vizuální, akustické, pohybové, sémantické, apod.

Paměťové strategie

Každý jsme jiný, máme různé druhy nadání či schopností a podle toho také volíme strategie zapamatování:

  • mechanická paměť: tu využíváme při prostém opakování čehokoliv – s věkem tato paměť klesá
  • logická paměť: informace uspořádáme do celků, vzájemně je provážeme – s věkem, s nabalováním zkušeností a informací se tato paměť zlepšuje

Pro lepší zapamatování si můžeme použít například tzv. mnemotechnické pomůcky. Ty mohou být konstrukce slovní (například pro zapamatování obojetných souhlásek BeFeLeMe Pes Se VeZe) nebo obrazové (například myšlenkové mapy) za použití přidružených představ nebo dalších informací.

2. Uchování, uložení

Pro zapamatování je efektivní, když jsou informace v nějakém smysluplném celku. Snadněji vybavitelné a reprodukovatelné jsou takové informace, které pro nás mají význam. Ten je dán motivací, osobními potřebami (mozek informace vyhledává výběrově, na co se soustředí) či spojením se silnějším citovým zážitkem. Dále si lze lépe zapamatovat to, co se člověk učí záměrně systematicky, promýšlením a spojováním s příklady a s praxí. Naopak mechanicky vštípené informace z paměti rychleji mizí, nelze je vybavit, tj. dekódovat. Platí, že čím více smyslů můžeme do zapamatování zapojit, tím snáze si můžeme něco vybavit. Většina lidí si pamatuje:

  • 10 % z toho, co čtou
  • 20 % z toho, co slyší
  • 30 % z toho, co vidí
  • 50 % z toho, co slyší a vidí
  • 70 % z toho, co řeknou
  • 90 % z toho, co dělají

Pro zapamatování nových informací je klíčový spánek, protože při něm dochází ke konsolidaci (integraci do již existujících schémat) nových paměťových stop.

Zapomínání

Zapomínání je vlastně vyhasínání nervového spojení. U nedostatečně zařazené informace probíhá vytěsnění do nevědomí. Nejvíce zapomínáme v prvních hodinách po naučení se něčemu. Proto pro zapamatování si něčeho si musíme opakovat. Množství zapomenutého po 5 dnech a po měsíci se už liší jen málo.

3. Výstup, vybavení

K vybavení používáme asociace, tj. . Rozlišujeme dva typy vybavení:

  • znovupoznání (rekognice): rozpoznání podnětů a jejich odlišení od podnětů nových a neznámých
  • reprodukce: proces rekonstrukce zapamatovaného, to bývá nepřesné, protože lidé mají tendenci svoje vzpomínky doplňovat

Vzpomínání

Vzpomínání je proces vybavování si paměťového vtisku, kterým si oživujeme minulost, například dřívější zážitek. Vzpomínky nikdy nejsou ale přesným zachycením prožité reality, vždy jsou do určité míry přetvářeny vlivem zapomínání. Vyvolaná vzpomínka se pojí s určitým citovým doprovodem, který vzniká v okamžiku vytvoření paměťového vtisku, ale zároveň se mění i v závislosti na emočním rozpoložení v okamžiku vybavování. Jedná se tedy o určitou interpretaci minulosti, kdy se mozek snaží doplnit ztracené informace do logického celku. V některých případech může být vzpomínka dokonce zcela smyšlená bez vědomí vzpomínajícího. V tom případě se označuje jako falešná vzpomínka. Přesto lidé často klamným vzpomínkám věří.

Typy paměti z hlediska doby

Rozeznáváme 3 typy paměti:

Senzorická (ultrakrátká)

Uchovává informace přicházející ze smyslů řádově zlomek sekundy až několik sekund. Ty jsou podrženy po dobu nezbytně nutnou ke zpracování a rozhodnutí, zda jsou informace důležité, tedy vhodné k dalšímu zpracování či nikoliv. Pokud ano, postupují dále do krátkodobé či dlouhodobé paměti.

Krátkodobá (pracovní)

Je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Zpracovávají se v ní informace dodané senzorickou pamětí a informace vyvolané z paměti dlouhodobé, která není dostupná vědomě. Krátkodobá paměť dokáže uchovat vjemy smyslových orgánů a emoce pomocí přeměny (kódování) v mentální reprezentace. Ty může paměť dále zpracovávat a uchovávat. Krátkodobá paměť je omezena na 5–9 prvků (tzv. magické číslo 7±2), které při zamezení opakování uchová na 15–20 sekund. Kapacitu lze zvýšit spojováním prvků do logických celků (např. mnemotechnické pomůcky). Pro zachování informace v krátkodobé paměti je třeba si informaci opakovat, jinak je paměťová stopa nenávratně ztracena. Výsledkem je, že něco se přesune do dlouhodobé paměti a něco je ztraceno. Kapacita krátkodobé paměti se zvýší, pokud je informace k zapamatování uspořádaná.

Dlouhodobá

je relativně pasivní část paměti uchovávaná v nevědomí. Její kapacita je v podstatě neomezená. Ukládá významné zkušenosti, např. poznatky nutné k vykonávání nějaké činnosti či poznatky životně důležité. Vštěpování informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut. Může probíhat buďto záměrně (např. mechanickým opakováním – memorováním), nebo bezděčně. Lépe zapamatovatelné jsou smysluplné obsahy a logické celky, což může vést ale ke zkreslování vzpomínek. Při začleňování nových informací se totiž proměňují i stávající znalosti. Lépe se také pamatují poznatky, které mají citový nádech a které jsou často vybavovány. Takové informace paměť považuje za důležité a tudíž i nutné k dlouhodobému uchování. Biologicky staví dlouhodobá paměť na strukturální nebo molekulární změně dendritů (části neuronu). Začíná přibližně od 4 let. Mozek si informace ukládá do dlouhodobé paměti během spánku (minimálně v délce 6 hodin).

Dlouhodobá paměť bývá ještě dále dělena na:

Procedurální (implicitní)

Slouží k zapamatování dovedností a pravidel, pomocí nichž lze tvořit nové smysluplné celky. Informace v ní uložené jsou hůře verbálně vyjádřitelné. Implicitní paměť je vývojově starší, odolnější a relativně nezávislá na paměti explicitní. Vštípení do implicitní paměti může probíhat i nevědomě.

  • procedurální paměť: obsahuje dovednosti, postupy a návyky (např. jízda na lyžích)
  • jednoduché podmiňování: uchovává informace pomocí podmiňování emočního nebo pohybového
  • senzibilizace (primming, roznětková paměť): zcitlivění vůči relativně novým podnětům. Dává přednost podnětům, které byly, byť i v obměněné podobě, poznány dříve (vybavování pomocí nápovědy).
  • neasociativní učení: reflexní reakce

Deklarativní (explicitní)

Uchovává vzpomínky a faktické znalosti. Informace v ní jsou verbálně vyjádřitelné a před vštípením musí projít vědomím.

  • epizodickou: obsahuje vzpomínky na události na určitém místě a v určitém čase, například co jsme měli k obědu. Je subjektivní a osobní.
  • sémantickou: obsahuje informace představující naše vědění (slova, symboly, významy slov, vztahy mezi nimi, pravidla, algoritmy)

Tipy

  • trénování paměti: je možné – používají se mnemotechnické pomůcky, využívají se určité vztahy informací včetně vybavovacích klíčů

Spolehlivost výpovědí svědků

Obecně i nevěrohodná osoba může podat v konkrétním případě věrohodnou výpověď a naopak. Naopak ani vysoce ceněné vlastnosti nejsou zárukou věrohodnosti. Slušní lidé mohou mít v případě poklesku motiv ke lži, protože se obávají ztráty své dobré pověsti. Velmi důležitým prvkem, který má vliv na věrohodnost výpovědi, je rovněž sugestibilita svědka neboli jeho ovlivnitelnost cizími názory. Na výpověď mohou mít například vliv:

  • nepřesnost: často se takto vzpomínky projevují
  • zkreslení konfirmační (potvrzovací): tendence člověka upřednostňovat ty informace, interpretace a vzpomínky, které podporují jeho vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením nebo pohledem na věc. Účinek potvrzovacího zkreslení je silnější u emočně podbarvených záležitostí a u silně zakořeněných názorů.
  • vliv formulace otázek: záleží na způsobu dotazování
  • chybný časový sled: samotné informace jsou správné, ale časově zpřeházené

Zdroje informací

Odkazy

Interní

  • Vzpomínání: je proces vybavování si paměťového vtisku, kterým si oživujeme minulost.

Externí

Knihy