Obsah stránky

Základní informace

Komunikace mezi lidmi je proces sociálního vzájemného působení (interakce) mezi dvěma nebo více osobami, při kterém probíhá sdělování a výměna informací. Cílem je (mělo by být) vzájemné pochopení a porozumění. Jedná se o proces nepřetržitý (komunikujeme neustále), neopakovatelný (vždy je to jinak, nově), nevratný (co se stalo, řeklo, je okamžitě minulostí – to nelze změnit, jen nově interpretovat). V současné době je možnost komunikace rozšířena o virtuální prostor internetu, zejména v podobě sociálních sítí.

Předpoklady komunikace

Komunikace mezi lidmi předpokládá vzájemnou součinnost. Platí, že cokoliv řekneme, co sdělujeme, o čem informujeme ovlivňuje a má tak své důsledky. Je povznášející, když můžeme očekávat, že partner v komunikaci je upřímný, je přirozené mu důvěřovat a na oplátku se od něj za důvěryhodného sám nechat považovat. Nebýt tohoto předpokladu, komunikace nemůže fungovat hladce – nelze vstoupit s někým do upřímné a vzájemně obohacující komunikace a zpochybňovat při tom každou jeho myšlenku, jeho vyjádření jako potenciálně nepravdivé. Taková komunikace je neefektivní a v konečném důsledku by takovou komunikaci pohřbila. Tento předpoklad vzájemné upřímnosti narušuje lež. Nejenom to, že lež útočí na takové ctnosti, jako je otevřenost, důvěra, čestnost atd., ale ohrožuje komunikaci jako takovou. Kdo si přeje být klamán, nečestně poražen, manipulován?

Základní nástroje mezilidské komunikace

  • Kladení otázek – měla by být snaha o “chytré” otázky, protože ty mohou vyvolat “chytré” odpovědi.
  • Naslouchání – to neznamená jenom slyšet, znamená chápat a porozumět. Může být:
    • aktivní: znamená vcítit se, soucítit, vytušit, rozpoznat, rozumět, pochopit:
      • jedná se o způsob komunikace, ve kterém je zahrnuta posluchačova ochota a snaha podívat se na problém očima druhého. Jde o snahu pokusit se porozumět, co mluvčí přesně říká, cítí, dělá;
      • mluvčímu je poskytována zpětná vazba;
      • je to také způsob hodnocení a hledání skrytého významu řečeného;
      • klaďme si proto otázku: “Co mi tím chce ten druhý vlastně říct?”
    • pasivní: znamená pouze příjem informací, neposkytuje mluvčímu zpětnou vazbu, často nebývá spojeno s porozuměním, posluchač je pasivní, není zřejmé, zda rozumí a chápe to, co slyší, posluchač je “vrbou”, umožňuje mluvčímu odreagování, uvolnění napětí a uspořádání vlastních myšlenek.
  • Vcítění (empatie) – porozumění emocím a motivům druhého člověka. Může být:
    • citová, emoční (afektivní);
    • rozumová (kognitivní).

Dvě složky mezilidské komunikace

Mimoslovní (neverbální)

  • Je vývojově starší a pro vzájemné porozumění významnější komunikace. Tvoří ji:
    • tzv. „řeč těla“;
    • práce s hlasem.

Slovní (verbální)

  • Je mladší složkou komunikace, která může mít podobu:
    • psanou: klasická či elektronická forma;
    • mluvenou: tváří v tvář, telefonická… 

Funkce komunikování

  • Informovat – předat zprávu, doplnit jinou, „dát ve známost“, oznámit, prohlásit.
  • Instruovat – navést, zasvětit, naučit, dát recept.
  • Přesvědčit – aby příjemce (po)změnil názor – získat někoho na svou stranu, ovlivnit.
  • Pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat.

Motivace ke komunikaci

Myšlenková (kognitivní)

  • Chceme nebo potřebujeme něco sdělit o sobě, o druhých, o světě, podělit se o „myšlenkový přetlak“, o to, co jsme se dozvěděli, co si myslíme.
  • Chceme „vtáhnout“ komunikačního partnera do tematického světa v naší mysli.
  • Chceme něco „předat“, „přenést do druhého“.

Sdružovací

  • Chceme navázat vztah, potřebujeme uspokojit potřebu kontaktu.
  • Celé úseky komunikace neslouží ke sdělování obsahu, ale k realizaci vztahových záměrů.

Sebepotvrzovací

  • Komunikováním s druhými, ale i sami v sobě, nalézáme a potvrzujeme svou vlastní identitu, objevujeme, zpevňujeme a upřesňujeme sebeobraz, mínění o sobě – sledujeme sebe sama ve svých vlastních očích, stáváme se sami sebou.
  • Komunikujeme částečně sami pro sebe, kvůli sobě samým.

Adaptační

  • Signalizujeme svou roli. Komunikujeme proto, abychom ji hráli, potvrzovali její přijetí a osvojení.
  • Přizpůsobujeme se „rolovým“ stereotypům, hrajeme konvenční komunikační hry, signalizujeme svou konformitu (nebo opak při narušování stereotypů).
  • Sociálně se integrujeme.

Přesilová

  • Potřeba uplatnit se.
  • Chceme na sebe upoutat pozornost nebo vyniknout nad druhými.

Existencialni

  • Komunikací udržujeme psychické zdraví – strukturujeme čas a průběh života.

Sociální bubliny

Umožňují vznik sociálních, kulturních, politických nebo názorových rozdílů mezi jednotlivými skupinami společnosti, nebo jakousi “neviditelnou” bariéru mezi částmi společnosti, uzavírání se, která zamezuje vzájemné komunikaci mezi všemi, výměně informací a vytváří tak dojem, že určitá část společnosti (bublina) reprezentuje celé společenské spektrum. Sociální bubliny tak nejsou odrazem skutečného světa. V historii lidstva to není nic nového, jen to v současnosti umocnil Internet a jeho technické možnosti komunikace, například sociální sítě Facebook, Twitter nebo Instagram. Přitom jeden člověk může být ve více sociálních bublinách.

Klady bublin

  • posilování přátelství: například nevadí, když se někdo vzdálí na druhý konec světa a můžeme s ním zůstat i nadále v kontaktu
  • vzájemná podpora: může nabývat různých forem – slovní, finanční atd.
  • sdílení zážitků: předáváme informace o tom, co jsme prožili (nebo i neprožili)
  • výměna zkušeností: jak se mi něco (ne)povedlo udělat
  • zábava: předávání čehokoliv, co nás pobavilo

Rizika bublin

Sociální bubliny mohou:

  • bránit svobodnému dialogu: jsme “chráněni” proti jinému pohledu na svět
  • bránit střetu myšlenek a názorů: názorový “vetřelec” je smeten záplavou nesouhlasu
  • využívat informace, které nám vybírá technologie, algoritmus: tvůrci algoritmů zneužívají poznatky o lidském chování a myšlení pro zvýšení zisku z reklamy
  • zvyšovat bezpečnostní riziko: sdílením nebezpečných rad ohrožujících zdraví nebo propagace nebezpečných výrobků či služeb
  • podporovat a přispívat k rozkládání společnosti, polarizací:
    • šířením dezinformací: “jedna paní povídala…” bez ověření faktů
    • posilováním myšlenkových (kognitivních) zkreslení: například čím menší znalost oboru máme, tím více se cítíme být odborníkem
    • deformováním pohledu na realitu: “očkovat se nebudu, protože chci zůstat svobodný”, tedy “svobodou k nesvobodě”
    • posilováním efektu komnaty ozvěn (echo chamber): komunikací v bublině se neustále utvrzujeme ve svých názorech
    • radikalizací: přechodem skupiny až k násilnému chování vůči “jiným”

Tipy

Pravidla aktivního naslouchání

Návod pro rozhovor, například pro sociální pracovníky, obecně pro kohokoliv:

  • Mluvčímu je poskytována zpětná vazba;
  • pozornost posluchače je zcela zaměřena na hovořícího;
  • posluchač je ochoten naslouchat a porozumět hlavně citovým prožitkům hovořícího;
  • posluchač udržuje zrakový kontakt s hovořícím;
  • občasné vyjádření souhlasu slovy: ano, chápu, rozumím…;
  • kladení doplňujících otázek, které usměrňují hovor;
  • občasná povzbuzující slova: aha…hmm…rozumím…jen povídejte dál…jak jste to myslel?… poslouchám vás…říkáte, že…aha, vy jste tedy…;
  • akceptujeme druhého, tzn. nehodnotíme ho;
  • všímáme si neverbálních projevů;
  • na závěr nebo i občas je vhodné shrnout sdělení a ujistit se, že jsme správně rozuměli.

Zdroje informací

Odkazy

Interní

  • Dezinformace: opak pravdivé zprávy, tedy lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti.
  • Diskuse/Diskuze: je věcný rozhovor, zkoumání, učení se dvou a více osob nad určitým tématem formou mluvenou či písemnou, kde není předem znám závěr. Cílem je vylepšení poznání, pochopení, tedy vylepšení „stanoviska“, a to jak vlastního, tak druhých.
  • Důvěra (přijetí) vs. nedůvěra: důvěra patří mezi základní emoce. Důvěra se vždy vztahuje k budoucnosti, a musí se tedy opírat o věci, které nelze bezpečně vědět; vždy je tedy spojena s nejistotou a rizikem. Důvěra je sociologický jev, který plní významnou funkci při vytváření a udržování společnosti.
  • Jak někoho přesvědčit: lidé mají reálné (ať už racionální nebo iracionální) důvody k tomu, aby u svého přesvědčení zůstali, ale někdy se to podaří změnit. Jak?
  • Komunikace obecně: Komunikace ve smyslu interakce, působení, ovlivňování. Obecné schéma: Vysílač → přenos informace + šum → Přijímač.
  • Ovlivňování: Ovlivňování patří k sociálním technikám, resp. všechny sociální techniky vedou k nějakému ovlivňování, které je vždy vzájemné. Ovlivňování je v tomto smyslu činnost zaměřená ke změně postojů, názorů a záměrů spoluúčastníků sociální interakce.
  • Příjem nových informací: to, zda nás osloví nové informace, se řídí určitými zákonitostmi. Nestačí tzv. objektivní fakta. Ta mohou být pro jednoho argumentem, pro druhého útok na jeho identitu.
  • Technika aktivního naslouchání: Aktivní naslouchání není jen zdvořile předstíraná pozornost, ale citlivé vnímání partnera. Popis techniky.

Externí

Knihy