Obsah stránky

Základní informace

Se slovem pravda a jeho významem to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Je to ústřední téma filozofie, ale má i primární úlohu ve vědě, právu, v běžném životě či náboženství. Jednou z možných definic je tato od Tomáše Akvinského: “Pravda je shoda skutečnosti s poznáním.” Modifikací je tvrzení, že “informace se shoduje se skutečností”, nebo “pravda jako dokonalý model reality”. Jenže naše schopnosti popsat realitu mají omezení, například naše smysly jsou nedokonalé, mohou nás limitovat vyjadřovací schopnost jazyka, ve kterém poznání reprezentujeme. Pro vědecké metody platí, že pravda je to, co bylo opakovaně potvrzeno dobře navrženým experimentem. Někdy je s pravdou i potíž s tzv. sebevyvracejícími výroky, u kterých nelze s jistotou prohlásit, zda jsou pravdivé nebo ne, například: “Teď právě lžu.”, tzv. pravdivostní paradox. Každá “skutečnost” je vždy relativní ke svému pozorovateli a tedy ne absolutní sama o sobě. Pro naše správná rozhodnutí ale potřebujeme znát pravdu. Opakem pravdy je lež, tj. záměrné nekomunikování pravdy.

Některé druhy pravdy

  • absolutní (racionální): neměnná, založená na faktech či důkazech, tedy nepochybné zdůvodnění a ověření pravdivosti. Tvrdí, že existuje jenom jedna pravda.
  • relativní: závislá na konkrétním pohledu, tedy relativismus, který naznačuje, jako by se jednalo o ucelený myšlenkový systém, ačkoli ve skutečnosti jde spíš o rozmanité a často polemické nebo jen provokující tendence. Tvrdí, že neexistuje jediná objektivní pravda.

Nebo také pravda:

  • objektivní: nezávislá na subjektu, na osobě, například měřením zjištěno, že venku je minus 15 °C.
  • subjektivní: závislá na osobě, například konstatování, že je venku hrozná zima.

Relativismus podrobněji

Relativizovat lze pouze interpretace, nikoliv fakta. V relativismu je důraz kladen na toleranci a individualismus. Tolerance pro běžný život umožňuje například praktické kompromisy, ale zároveň tolerantní společnost je snadnou kořistí primitivního okolí. Také individualismus má svou stinnou stránku. Individualistickým vývojem se jednotlivec odcizuje společnosti (upadá význam rodiny, komunit apod.) a dochází tak kromě jiného ke ztrátě komunikačních dovedností. Pravdivostní relativismus v souvislosti (kontextu) s poznávacím (kognitivním) zkreslením:

  • apel na důsledky: komunikující uvádí, že důsledky, které z hypotézy plynou, jsou natolik nepřijatelné, že musí být ta hypotéza mylná – pokud je pravda relativní, mohu si vybrat, co je pravda a co ne, vybírám si tudíž to, co pro mě nemá nepříjemné následky
  • apel na lid: komunikující uvádí, že něco je pravda (či správně), protože si to myslí hodně lidí – vědomí má velkou moc. Když si něco myslí dostatečně velké množství lidí, stane se jejich myšlenka realitou
  • apel na názor: komunikující prezentuje svůj názor místo faktického argumentu – můj názor má stejnou hodnotu jako fakta někoho jiného, fakta jsou totiž relativní, stejně jako názory
  • apel na přírodu: komunikující uvádí, že něco je správné, protože je to “přirozené”, popřípadě špatné, protože to je “nepřirozené” – argument, který je proti mně předložen, je nepravdivý, protože mně subjektivně připadá nepřirozený
  • apel na soucit: komunikující se snaží získat podporu pro svůj argument tím, že zneužívá oponentova soucitu, nebo pocitu viny – je amorální mít názor, který někoho uráží nebo někomu ubližuje, vždyť pravda může být cokoli, tak proč si nevybrat neškodný názor
  • důkaz svobodou: komunikující nesprávně využívá svobody slova k obhájení svých postojů, nebo k diskreditaci postojů oponenta – argumentace proti mně je argumentací nespravedlivou, neboť skutečnost, že ty máš pravdu, automaticky neznamená, že já pravdu nemám
  • nevyvratitelnost: komunikující se snaží dokázat pravdivost (nebo nepravdivost) argumentu důkazem, který nelze kategorizovat jako pravdivý, či nepravdivý – falzifikace je založena na objektivních důkazech, nic objektivního ale není, tudíž nevyvratitelnost není faul
  • pálení čarodějnic: komunikující dosazuje svoji neschopnost pochopit, jak oponent došel k logickému závěru na místo argumentu – moje vědomí utváří realitu, tudíž jestli něco mému vědomí uniká, nemůže to být pravda
  • relativistův faul: komunikující tvrdí, že co je pravdivé pro někoho, nemusí být pravdivé pro někoho jiného – pokud odmítám absolutní pravdu, může být argument mého oponenta jinou platnost pro mě i pro něj

Co je nutné brát v úvahu

  • Každý jsme jiný: máme jiné geny a jiné zkušenosti, proto se může každý na stejnou skutečnost dívat a reagovat různě, dokonce protikladně. To ovšem neznamená, že existuje více pravd. Pouze to znamená, že svět interpretujeme různě z našeho pohledu, nikoliv z hlediska pravdy.
  • Naše reagování na svět: většina se na něčem shodne, ale existují i pro danou jednotlivost výjimky. A pak se může stát, že ty “výjimky” mají pravdu, že se například vesmír chová jinak, než si myslela většina, tedy že Slunce obíhá kolem Země, což není pravda. Jenže různé společnosti mohou interpretovat skutečnost rozdílně. Různou “společností” mohou být například i rozdílné generace. Dokonce jeden člověk v průběhu života se na svět dívá a interpretuje ho postupně jinak.
  • Důkaz jako kritérium pravdy: tomu pomáhá skeptické a kritické myšlení, protože lidský mozek je náchylný k chybám myšlení.
  • Názor jako nárok na svou pravdu: nejedná se o nárok, nejedná se o alternativní pravdu – pravda musí být dokázána.
  • Běžný život a zjednodušení, například:
    • Konsenzus: určitá skupina lidí se dohodne na tom, co je pravda – lze ale dosáhnout například manipulací
    • Pravdu má “náčelník”: tedy šéf, politická strana, Ústavní soud, Bible atd. – jenže autoritu lze zkorumpovat
    • Většinový názor: pravda bude to, čemu věří víc lidí – lze vytvořit uměle, například reklamou, médii, sociálními sítěmi
    • Pragmatismus: pravda se projeví jako úspěch praktických důsledků myšlenky (pravda je totožná s užitečností; co je užitečné, to je pravda) – pozor na “stokrát opakovanou lež, která se stává pravdou” – pravdou se nic pouhým opakováním stát nemůže, musí to být dokázáno
    • Pravdu lze vědecky dokázat: pravda je to, co bylo vědeckými metodami experimentálně potvrzeno – musí to být ale spolehlivé a prověřené experimenty, nesmí být jakkoliv “cinknuté”, tedy zašvindlované

Tipy

  • Vzdělání: to je jediná cesta, jak se k pravdě postupně propracovávat. Je to úroveň poznání, správné interpretace, pochopení.
  • Pozor na polopravdy: může se stát, že uvěříme právě té lživé polovině.
  • Pravda a víra jsou neslučitelné: Pravda je a ve víru se věří.

Zdroje informací

Odkazy

Interní

  • Důkaz a doklad o pravdivosti: důkazy a doklady by nám měly pomáhat v orientaci, co je a co není pravdivé, abychom se mohli bezpečněji orientovat v životě. V rámci komunikace nejrůznějšího typu se setkáváme s nejrůznějšími tvrzeními, což v rámci nějaké výpovědi při komunikaci někdo předkládá jako informaci pravdivou, vysoce pravděpodobnou či nepravdivou. Vždy záleží na správné formulaci, proto musí být tvrzení konkrétní. Při posuzování pravdivosti tvrzení je třeba vzít v úvahu všechny jeho alternativy.
  • Generace: slovem generace jsou označováni lidé, kteří vyrůstají přibližně ve stejné době, sdílejí dobově podmíněný styl života, způsob myšlení, problémy a postoje.
  • Kognitivní (poznávací) zkreslení: je systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách, zapamatování a jiných myšlenkových procesech, přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem.
  • Kritické myšlení: je myšlení nezávislé, založené na informacích, kterým rozumíme, které prověřujeme, které testujeme.
  • Lež: je jeden z klamů, druh manipulace, je nástrojem zbabělců. Lež je nepravdivý výrok, většinou s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody (chci → zalžu → mám), získání majetku, vítězství v diskuzi, diskreditace protivníka, zachování či vylepšení pověsti, odvrácení ztráty, vyhnutí se trestu, ale je i lež milosrdná (například o zdravotním stavu).
  • Mozek: lidský mozek řídí a kontroluje veškeré tělesné funkce, například činnost srdce, trávení, pohyb, řeč, ale i samotné myšlení, paměť nebo vnímání emocí.
  • Myšlení: je spjato s vnímáním, představami, pamětí a řečí – jedná se o poznávací proces.
  • Názor: vyjadřuje subjektivní specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka.
  • Svoboda: je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat podle své vůle, ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost.
  • Učíme se učit se (vzdělání): učení se není nic jiného než zlepšování funkce a výkonnosti mozku.

Externí

Knihy