Obsah stránky

Základní informace

Výchova (edukace) je/by měla být cílevědomá, plánovitá a všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Výchova je zprostředkování znalostí (vzdělání), dovedností a postojů, které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládaly a pokládají za důležité předat dalším generacím.

Funkce výchovy

  • rozvoj osobnosti (přiměřeně věku): osobnost dítěte není pasivním produktem výchovy v rodině, dědičnosti a prostředí jako sil na jednotlivci nezávislých, značnou roli hraje i autoregulace a sebevýchova jedince, učení se.
  • příprava na život, porozumění světu: zajistit co nejvíce zkušeností prospěšných pro život, nejen pozitivních, ale i přiměřeně negativních pro umění překonávat překážky zvyšováním odolnosti
  • interakce mezi rodičem (vychovávajícím) a dítětem (vychovávaným): při výchově neexistuje pouze jednosměrný proces rodič (vychovávající) → dítě (vychovávaný), ale i obráceně
  • morální vybavenost: pojetí dobra, pravdy (lži), krásy a jiných hodnot jako slušnosti, mravnosti,
    spravedlnosti, atd.
  • socializace: osvojení si základních kulturních návyků, účelné používání předmětů denní potřeby, osvojení si mateřského jazyka a dalších forem komunikace, základní sociální role, vývoj sebekontroly, atd.
  • společenská funkce: příprava na život ve společnosti, předávání pozitivních hodnot a ochrana před negativními vlivy

Role rodičů ve výchově

Otcové a matky mají od přírody vrozené předpoklady k výchově dítěte, tzv. intuitivní rodičovství.

  • oba rodiče: každý využívá svých výchovných schopností takovým způsobem, jak je to pro něj samotného přirozené, jak geneticky, tak i pod vlivem vlastní výchovy. Otec a matka ovlivňují různé aspekty dětského vývoje, každý z nich k tomu využívá rozdílných schopností, oba dva jsou pro dítě důležití.
  • výchovné role obou rodičů: nemají se zastupovat – ne “tátamáma” -, k čemu dva, když stačí jeden, ale vhodně doplňovat v kvalitní výchovný celek.
  • rodiče se mají vzájemně: tolerovat (to signalizuje zralost), respektovat, ve výchově se podporovat
  • život s jedním rodičem: průměrně se dítě přizpůsobuje lépe, jde-li o rodiče stejného pohlaví. Pro napodobování vzoru je dítě náchylné v prvních sedmi letech. Vzor má pak větší efekt než výchova.
  • morální vývoj: ve svém morálním vývoji potřebuje mít dítě pevný vzor v obou rodičích, mezi nimiž nejsou v morálních zásadách výraznější rozdíly. Pro dítě je důležité vědět, že jsou rodiče ve výchově zajedno.

Role matky

  • nejranější období: matka dává dítěti jistotu v tom, že je milované, přijímané, vítané a že může být takové, jaké je
  • ve výchově dcery: dává vzor ženy, pomáhá s vytvořením pozitivního postoje k ženství, předává informaci o chování k mužům
  • ve výchově syna: vytváří základ jeho sebedůvěry v bezpečný svět, vzor pro chování k ženám

Role otce

  • ve výchově syna: chlapec v procesu identifikace s otcem dospívá k pocitu, že je správným mužem. V prvních letech je pro chlapce vzorem otec, se kterým se identifikuje. Všichni chlapci v mladším školním věku touží promluvit si o důležitých věcech s nějakým mužem. To se mění v pubertě, kdy se potřebují vůči otci vymezit a najít svoji vlastní identitu. Chlapci, kteří vyrůstají bez otce a nenajdou si adekvátní náhradu např. ve strýci nebo dědečkovi, můžou trpět zvýšenou nesmělostí, vzdorovitostí až nedůvěrou vůči ženám.
  • ve výchově dcery: otec má největší vliv na schopnost dcery vycházet s muži. Dívka, která je ve svých interakcích s otcem neustále frustrována, si může vytvořit negativní postoj k mužům. Dívka bez otce má vždy nenaplněnou touhu po akceptování muži.
  • na morální vývoj dítěte: otec by měl představovat morální autoritu, která vštěpuje disciplínu a nabízí vedení. Nepřítomnost otců je tím nejdestruktivnějším trendem naší generace. Nepřítomnost otce je spojována se širokým spektrem společenských problémů a vývojových nedostatků u dětí, jako je problém nárůstu trestné činnosti, závislost na alkoholu a na drogách, těhotenství u nezletilých, promiskuita, vzdor vůči pravidlům, normám, zákonům a vandalismus.

Styly výchovy

Demokratický, harmonický, integrační, kooperativní

Prvky demokracie a pochopení:
  • ve vztahu mezi rodičem (vychovávajícím) a vychovávaným existují jasně daná pravidla, která jsou přiměřeně kontrolována
  • děti se učí komunikaci na správné intelektuální a sociální úrovni, přiměřené jejich věku a schopnostem
  • je očekávána diskuze mezi všemi subjekty výchovy o většině rozhodnutí přiměřeně věku dítěte
  • děti spíše podněcuje k samostatné činnosti a podporuje jejich iniciativu – dítě může udělat chybu z nevědomosti, která mu musí být vysvětlena tak, aby jí pochopilo a neopakovalo
  • učí spolupráci mezi lidmi
  • nejvíce pomáhá rozvíjet sociálně zralou osobnost
Výsledek: dobře připravený jedinec na život se zdravou sebedůvěrou, který umí zvládat problémy.

Autoritářský, dominantní

Přísné dodržování příkazů rodičů (vychovávajících):
  • ti jsou nároční, kontrolují a prosazují svojí moc bez ohledu na názor dítěte
  • vyžadují úctu k autoritě, používají tvrdé tresty
  • mají malé pochopení pro dítě, jeho potřeby a přání a také pro jeho individuální odlišnosti – děti tak mají malý prostor pro samostatné rozhodování a jednání
  • silně je akcentovaná komunikace směrem od rodiče k dítěti, děti jsou pod velkým tlakem
Výsledek: nesmělé a svárlivé dítě přecházející až do agresivity s možností psychických poruch namířených proti vlastní osobě (sebepoškozování)

Liberální (volná)

Původně byla liberální spojena s velkými požadavky na dítě, ale ve výchově šlo již o vychování svobodného člověka a ne o slepé následování autorit (Jean-Jacques Rousseau). Moderní verze volné výchovy se vyznačuje:
  • benevolentností vychovatelů, kteří kladou malé požadavky na dítě
  • nízkým stavem kontroly a sociální zodpovědnosti
  • snaha vyvarovat se traumat nebo líný přístup rodičů
  • výchova bez hranic, rituálů a pravidel může dopadnout přímo katastroficky a může způsobit totální dezorientaci dítěte
Výsledek: děti vykazují velmi nízký výkon, jejich pozornost bývá roztříštěna a povaha nemá příležitost se rozvíjet. V dospělosti jsou jedinci sebestřední individualisté, kteří postrádají základní prvky slušnosti. Na vše, co není podle jejich představ, reagují podrážděně a vznětlivě. Nejsou zvyklí překonávat překážky, neumí řešit problémy.

Zanedbávající, zavrhující

Nedbalost a nezájem rodičů o děti:
  • rodiče se starají o svoje aktivity a ne o to, jak se jejich dítě učí, s kým se stýká, co dělá ve svém volném čase apod.
  • prakticky žádný zájem o dítě
Výsledek: vzpurné agresivní dítě.

Nadměrně ochranný

Takzvaná „opičí láska“ – dítě samo nic nesmí, aby se mu “něco nestalo:
  • představuje nadměrnou starostlivost rodiče o dítě
  • rodiče dělají “všechno jen pro jeho dobro“, jsou vůči dítěti nekritičtí
  • rodiče nenechají dítěti žádný prostor pro jeho vlastní aktivitu
  • jen přání dítěte je rodičům často rozkazem
Výsledek: nesamostatný jedinec nepřipravený na život s nízkým sebevědomím se sklonem k závislostem a emoční labilitě.

Disharmonický

Vyznačuje se rozporuplností:
  • rodičovské reakce jsou mařené momentálními popudy a náladami
  • neexistují jednotná a jasná výchovná pravidla
Výsledek: disharmonický osobnostní vývoj, dítě je zmatené, neví co platí, co je důležité, je nepřizpůsobivé, až antisociální, a to i v dospělosti.

Výsledky studií

Mezinárodní studie vědců v čele s Eddiem Brummelmanem z Amsterodamské univerzity

  • Stále více dětí v západních zemích k sobě cítí patologický obdiv. Důvodem je přístup rodičů.
  • Dítě, které jeho rodiče považovali oproti ostatním za nadprůměrné nebo za takové, které si zaslouží něco lepšího, později prokázalo narcistický charakter. Mimo jiné projevovalo méně empatií a na kritiku reagovalo přecitlivěle.
  • Děti svým rodičům věří, když jim říkají, že jsou lepší než ostatní. Pro ně samotné i pro společnost to ale být dobré nemusí.
  • Narcismus je podle názoru vědců výsledkem přehnané rodičovské pozornosti a ne toho, že se dítěti naopak dostávalo péče příliš málo. Narcismus nesmí být zaměňován za vysokou sebeúctu. Rodiče, kteří dětem poskytovali mnohem větší emoční vřelost, sebeúctu posilovali. Lidé s vysokou sebeúctou vnímají ty ostatní na stejné úrovni, zatímco narcisté jsou přesvědčeni, že stojí nad ostatními.
  • Rodiče chtějí, aby se jejich dítě mělo lépe. Proto dětem dávají víc a víc. Takový přístup ale nemá výchovný ani motivační přínos.
  • Takto vychovávané děti pak nedokážou v běžném životě obstát, potíže mají už ve škole. Například nejsou schopny toho, aby utlumily své vlastní potřeby. To nejsou šťastné děti. Považují se za výjimečné a od ostatních očekávají zvláštní zacházení.

Tipy

  • I pro výchovu platí přiměřenost ve všech směrech:
    • dítě neví, co je správné, od toho jsou rodiče a vychovatelé, aby jim určili mantinely
    • děti nejsou rovnocennými partnery a nikdy ani nebudou – emoční rovina je nastavená jinak
    • když si dítě může dělat co chce, tak sebezáchovně hledá hranice, proto zkouší víc a víc – výsledkem je nešťastný agresivní jedinec, který si myslí, že jeho emoce a potřeby jsou jediné na světě, má problém se přizpůsobit v jakémkoliv kolektivu, neumí se ovládat a strádat
  • Rodičům více dětí – nejprve velká gratulace, že jste se tak rozhodli. Nebudete sice nikdy nikým oceněni za veškerou práci a starost, mnohdy sebeobětování, ale prožijete plný život, na rozdíl od singlů, o které se nakonec stejně budou muset postarat svou prací vaše děti. 
  • Pokud často svěřujete dítě k výchově někomu jinému (komukoliv, či jako rodiče nespolupracujete, nebo nejste převážně spolu), tak se nedivte, že je dítě vychované jinak, než byste si představovali.
  • Zkuste děti naučit, že když se jim, nebo někomu řekne něco nepříjemného, neznamená to, že ho nemáte rádi, ale znamená to, že vyjadřujete svůj názor na danou situaci. To, že se jim to třeba nebude líbit, neznamená, že dělají něco špatně – prostě i v rodině máme každý právo reagovat na stejné věci jinak, obohatit se o jiné pohledy. Rodina a nejbližší se jen musí naučit respektovat, že pro někoho z nich může být určitá situace, slovo za hranou. Jen tam, kde jsou vztahy upřímné, a nehrají se hry, je možné si říkat věci (sice) naplno, ale vždy korektně.
  • Dbejte na to, aby se dětem zvyšovala nejrůznější odolnost (resilience).
  • Veďte děti přiměřeně, nenásilně ke čtení. Umožněte jim, ať si samy vyberou, co je zajímá a v jaké podobě. Hlavně že budou číst.
  • Nedbejte na výchovné trendy, ale klaďte si jednoduché otázky a poctivě na ně hledejte odpovědi, například:
    • Dáváme dítěti dostatečně najevo, že ho máme rádi?
    • Děláme vše pro to, aby bylo dítě u nás v bezpečí a cítilo se bezpečně?
    • Je právě toto (dosaďte si cokoliv) pro moje dítě prospěšné, a proč? 
    • Má pro to (dosaďte si cokoliv), co by se nám rodičům zdálo dobré, naše dítě dostatečný talent?
    • Čeho chci u dítěte dosáhnout – co má být výchovným cílem?
    • Vedu dítě k samostatnosti (aby se o sebe dokázalo dobře postarat)?
    • Nepřeháním něco ve výchově (viz Styly výchovy)?
    • Kladu na dítě přiměřenou zátěž (ani málo, ani moc)?
    • Jsem příkladem/vzorem pro své dítě?
    • atd.

Zdroje informací

Odkazy

Interní

  • Čtení: je jedním ze základních předpokladů pro život ve společnosti a komunikaci s lidmi, je významnou podmínkou dalšího růstu a vývoje člověka a jeho vzdělávání.
  • Jak (ne)vychovávat: existují různé druhy výchovy, ale pouze některé vedou ke skutečné a prospěšné výchově, která může dětem v dospělosti prospět.
  • Narcismus: charakterizuje člověka s přehnaným obdivem sama k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle.
  • Nešťastné dětství – vyrovnání se s ním: nešťastné dětství neznamená, že kdo aspekty dobrého dětství nezažil, nemůže nalézt spokojenost v dospělosti. Znamená to, že má horší startovní pozici. Musí více překonávat, více se učit, mít větší ochotu měnit se.
  • Odolnost (resilience): schopnost odolávat a zvládat obtížné situace, které na nás (na systém) působí ohrožujícími situačními silami, a to jak fyzicky, tak psychicky, jak zevnitř, tak zvenku.
  • Šťastné dětství: pro šťastné dětství je více rozhodující šťastný rodič (tedy rodič přiměřeně spokojený, vyrovnaný, moudrý) než majetek nebo uspokojení všech přání a tužeb expandující dětské mysli.
  • Učíme se učit se: učení se není nic jiného než zlepšování funkce a výkonnosti mozku.
  • Více dětí: již pořadím narození do rodiny formuje děti jiný přístup k nim, jejich komunikační a jiné dovednosti, znalosti, jiný emoční vývoj.

Externí

Knihy